Inkasní agentury v České republice z občanů vymáhají stále vyšší dlužné částky.
Inkasní agentury v České republice z občanů vymáhají stále vyšší dlužné částky.
Průměrná výše pohledávky řešené inkasní agenturou, tedy ještě mimo soudní režim vymáhání pohledávek, se v meziroční komparaci zvýšila bezmála o 800 korun na téměř 16 000 Kč na jednoho dlužníka. Toto zjištění vyplývá z průzkumu Asociace inkasních agentur (AIA) ve spolupráci s Ernst & Young.
Pouze operátorům za mobilní telefon a internet průměrně jeden dlužník podle Českého telekomunikačního úřadu dluží skoro šest tisíc korun. Češi, Moravané a Slezané, kteří se už nacházejí v exekučním řízení (resp. ve výkonu rozhodnutí na základě pravomocného rozsudku soudu) již průměrně podle jiných statistických údajů dluží kolem 60 až 70 tisíc korun na hlavu. Inkasní agentury, které vymáhají dluhy ještě před podáním žaloby (resp. platebního rozkazu), věřitelům loňský rok získaly zpět přes patnáct miliard korun z celkového třicetimiliardového balíku pohledávek řešeného členskými firmami AIA. Avšak na rozdíl od zahraničí se v ČR mimosoudnímu inkasu pohledávek může věnovat kdokoli (např. bez vysokoškolského právnického vzdělání) a navíc je bohužel platnou legislativou dovoleno si určovat poplatky dle libovůle. Neexistuje zkrátka žádný limit pro určování toho, kolik si inkasní agentura může přisadit nad původní závazek (dluh). Takže i když si účtuje zcela podle své libovůle, právní norma stojí na její straně. U soudních exekutorů jejich značné zisky z dluhů právní předpis alespoň na nějaké úrovni ohraničil.
Je přitom více než patrné, že největší část zisků z dluhů je tvořena tím, co zaplatí samotní občané, nikoliv tedy firmy. Z výzkumu Ernst & Young vyplynulo, že zhruba 90 procent pohledávek se týká domácností. Živnostníci a malé firmy se však také utápí v dluzích. Řemeslníci mají obvykle přes 50 procent faktur po splatnosti, a to v průměru více než 30 dní. Vymahatelnost se přitom pohybuje jen kolem poloviny. Inkasovat pohledávky je taktéž rok od roku náročnější. Nic není jako dřív, už není lidem často opravdu co vzít. Mnozí jsou zjevně na dně, a tak se hledají jiné finty (rozuměj metody, návody), jak pohledávky úspěšně vymoci. Vytvářejí se proto metody, jak dlužníka analyzovat tak, že si ho věřitel neustále hlídá, aby mu dluh splácel i delší dobu včetně úroků, aniž se mu ale vše sebere najednou. Dražba nemovitosti totiž často stejně nepokryje všechny dluhy. Náklady na exekuční řízení obvykle zaplatí jen kolem 75 procent závazků, a když už je po ní, tak opravdu dlužník nic nemá. A tak věřitelé, inkasní společnosti a exekutoři přemýšlejí, jak vytvořit systém vymáhání, který dlužníka nepotopí úplně, udržuje ho mírně nad pomyslnou hladinou, ale nutí ho splácet.
Největší problémy vymoci pohledávky, ať mimosoudně, nebo přes výkon rozhodnutí, jsou u dlužníků-profesionálů, kteří sice podnikají, ale jsou k trvalému pobytu hlášeni na obecních (resp. městských) úřadech a vykazují nulový majetek. Přitom na tento negativní společenský jev dlouhodobě a opakovaně upozorňuje např. Česká daňová správa. Jen v letech 1996 až 2011 musely finanční úřady definitivně odepsat 151,1 miliardy korun nedobytných daňových nedoplatků.
Mezi základní příčiny nedobytnosti patří nemajetnost a předluženost dlužníků,
nemožnost dohledání majetku, úmrtí a předluženost dědictví, zánik právního subjektu bez
právního nástupce, zvyšující se počet obchodních společností, které se dostávají do likvidace,
přičemž mnohé z nich zůstávají dlouhodobě neřešeny. Vliv mají rovněž účelové převody majetku daňových subjektů na jiné osoby ještě před vznikem nedoplatku, přičemž řada těchto subjektů je nekontaktních a bez příjmů, dále vykazování fiktivní ekonomické (hospodářské) činnosti obchodních společností, které nedisponují žádným majetkem.
autor. http://www.hypotecni-hypoteky.cz/
